Jsem marný případ,

začlo to skřípat

po první noci,

mám vždycky pocit,

že něco minu

a už jsem v moci

a mám se k činu

Zas jiná vůně,

prý, že jsem čuně,

co nemá stání,

jen v zaměstnání,

jenže co dělat,

když jejich těla

vábí mě silou,

ač mnozí chrání

si svoji milou,

tak není zbytí,

musí jít stranou

Natrhám kvítí,

volnou či vdanou

a zase znovu

na věčném lovu,

na věčném honu

Střídavě tonu,

dokud to ide

Jsme jenom lidé

Jiní se žení,

to pro mě není,

mně stačí jednou,

rodiče blednou

nad mými mravy,

jenže mně stačí

pár hodin slávy,

byly jich davy…

Je to můj osud,

rodiče pláčí,

jsem oběť losu

s jedinou vlohou,

než zatne kosu,

okusím mnohou

a zase dále,

jen žádné ale,

nemohu zůstat

pro jedny ústa,

pro jedny oči,

bezhlavě skočit

do všední pasti,

nechť mají vás ti,

jimž pouta svědčí,

volnost má přednost,

nechci být něčí,

je tolik svodů

a tolik klínů,

jichž málo minu,

jež dávají mi

svou živou vodu,

někdo má rýmy

a já zas žiju